Listy Lanškrounska 21.11.2008

Lidé si na Sibiři váží

i obyčejného paneláku Rozhovor nejen o Rusku s cestovatelem a průvodcem Václavem Turkem čtěte na str. 12 − 13. Listy v PDF

Lidé si na Sibiři váží i obyčejného paneláku – rozhovor s cestovatelem Václavem Turkem o Rusku a nejen o něm

K ruskému folklóru od nepaměti patří popíjení vodky. Václav Turek si tuhle zemi zamiloval a po mnoha návštěvách už ví, co se sluší a patří. Stakan Stoličné se nedá odmítnout, nicméně vydržet to, co „trénovaný“ Rus, který dokáže pít od časného rána, není pro našince vždy jednoduché. Václav dosud pokaždé obstál se ctí, ale cesta na Dálný východ ho přesvědčila, že to, co dokáže vypít „ruská žena“, je i nad jeho síly. Vysvětluje: „Vždycky jsem to nějak skousnul, ale letos jsem už vyléval na zem. Držet krok s rybářkami na Sachalinu prostě nešlo.“

Když jsme spolu před lety dělali rozhovor, povídali jsme si o Kamčatce. Tvoje dvě letošní cesty směřovaly na Kubu a do oblasti ruského Dálného východu k řece Amur. Člověk by z toho všeho mohl lehce nabýt dojmu, že snad jsi levicově zaměřen, lákají-li tě takové kouty světa. Tak jak to je, co tě táhne do oblastí bývalých „bratrských“ zemí?

Nevím, jak jsi to myslel s tím levicovým zaměřením, protože do politiky nedělám vůbec! Ale Kubu jsem chtěl poznat takovou, jaká tam teď právě je. Byl jsem moc rád za tu příležitost, neboť za pár let se tam může všechno změnit a bude to stát jako každý jiný. Já si myslím, že je potřeba vidět a zažít tenhle režim. Rusko je zase především o přírodě a o lidech.Ti jsou povětšinou opravdu velmi příjemní, vstřícní a pohostinní. Říkal jsi, že na Kubu jsi se chtěl dostat i proto, že – jak by řekl klasik – „bolševikovi zbývá jeden, maximálně dva roky.“ Dá se Kuba nějak srovnat s naším socialismem osmdesátých let? Nevím, jestli se dá tamní režim porovnat s naším v osmdesátých letech, ale Kuba mě moc nepřekvapila. Je opravdu taková, jak ji líčí média. Já jsem tam byl v rámci organizovaného zájezdu, nikoli nadivoko, takže jsem samozřejmě poznal jen část země. Možnosti cestování jsou však na ostrově svobody dost omezené. Aut tam jezdí málo, autobusů taky, a navíc jsou k prasknutí přeplněné. Auto si tam nelze koupit jen tak, na to je potřeba povolení a musíš patřit do vyšší vrstvy, jako jsou doktoři a sportovci. Ostatním jsou auta prakticky zapovězená. Funguje tam však něco jako organizovaný autostop. Na silnici stojí chlápek, který zastavuje nenaplněná auta a strká jim tam lidi stopující stejným směrem. Do práce se tak občas Kubánci dostanou se zpožděním, ale to, že zrovna „nejelo auto“, se asi toleruje. Protože jsme se pohybovali hlavně v těch hodně turistických oblastech, viděl jsem především to, co chtějí, aby bylo viděno. Když jsme chtěli navštívit něco mimo centrum a podívat se do běžných vesnic mezi obyčejné lidi, bylo nám naznačeno, že je to problém.

Vraťme se ale k Rusku. Máš pocit, že život v téhle východní oblasti Sibiře zůstává neměnný a pevně spojený s drsnou přírodou a klimatem, tak jako tomu bylo odnepaměti, nebo lze pozorovat vývoj, ať už pozitivní, či negativní?

Já si myslím, že mnohé věci se tam mění, ale co se týče života lidí, tak ten je ve své podstatě velmi konstantní. Dají se pozorovat jemné proměny politické, ale největší rozdíl, co jsem zpozoroval oproti minulosti, je vyhlášení zákazu prodeje a konzumace vodky na nádražích!

Jaký je vlastně život na Dálném východě?

Samozřejmě mě velmi zajímalo, jaký život tam lidé vedou. A samozřejmě se dá předvídat, že vzhledem k vývoji ročních teplot, které v dlouhých zimách klesají až k –40 °C, to bude dosti náročné. Nicméně lidé si na to asi dokáží zvyknout a hrozně neradi se odtamtud stěhují. My jsme tam letos poznali muže, který se narodil v gulagu. Jeho otec, který měl německou národnost, tam byl zavřený, a i když ho v padesátých letech pustili, tak se do Německa nikdy nevrátil, zůstal v té drsné přírodě a letos na jaře tam ve dvaaosmdesáti letech zemřel. Nechtěl odejít pryč.

Myslíš si, že existence pracovních vyhnaneckých táborů, tzv. gulagů, významně ovlivnila tuhle oblast?

Gulagy mě teprve čekají, na ně se zatím jen chystám. Určitě to tu oblast ovlivnilo, ale mnohem více to byla samotná Bajkalsko-amurská magistrála. Komsomolci, kteří tuhle stavbu dobrovolně a s nadšením stavěli, zůstávají dodnes v srdcích místních lidí. Jejich nadšení a hrdost je stále všudypřítomná. Jejich vlastenectví je obrovské a jsou pyšní nejen na samotnou železnici, ale na všechno. Oni prakticky z ničeho vybudovali města, a tak si váží úplně každé stavby, každého tunelu i obyčejného paneláku. Já jsem letos byl kupříkladu ve městě Severobajkalsk, což je město na Bajkalsko-amurské magistrále postavené přímo na břehu Bajkalu, a navštívili jsme místní železniční muzeum. Ruská průvodkyně byla při svém vyprávění tak neuvěřitelně zanícená až vášnivá, že když jsem si na konci prohlídky koupil poslední výtisk knížky o téhle stavbě, tak se dojetím rozbrečela. Jakýsi rusky mluvící návštěvník se chtěl v průběhu jejího výkladu na něco zeptat a přerušil ji dotazem, za což dostal vyhubováno, neboť paní nechápala, jak si může dovolit rušit výklad pro cizince!

Představ čtenářům svou letošní cestu na Dálný východ.

Letos jsem se rozhodl podívat se s kamarády na Bajkalsko-amurskou magistrálu (BAM) do jihovýchodní Sibiře. Vyrazili jsme z Prahy a s mezipřistáním v Petrohradu jsme po deseti hodinách přistáli v Krasnojarsku, odkud jsme popojeli po Transsibiřské magistrále do Tajšentu. Tam se kříží Transsibiřská magistrála s Bajkalsko-amurskou železnicí. Po BAMu jsme se přepravili k Bajkalu, kde jsme zůstali tři dny, a pak už jsme pokračovali dál k Severomujskému hřbetu. Ten je zajímavý patnáctikilome­trovým tunelem, který se stavěl téměř sedmadvacet let. Další zastávkou byly Čarské písky, obrovské, až pětačtyřicet metrů vysoké, písečné duny o celkové rozloze 35 km2 v pohoří Kodar. Zastávku jsme naplánovali ještě ve městě Tynda, což byla moje podmínka, protože je tam muzeum Bajkalskoamurské magistrály. Pokračovali jsme dále na východ až do Komsomolska a k pobřeží Japonského moře, odkud jsme se trajektem přepravili na ostrov Sachalin. Celkově jsme vlakem urazili nějakých 4800 km.

Jsou tamní klimatické podmínky opravdu tak tvrdé, jak se obvykle uvádí?

Neměl jsem možnost pobývat tam v zimě, ale podmínky jsou hlavně v okolí Bajkalu mnohem tvrdší než ve střední Evropě. Kontinentální klima je příjemné v létě, kdy je především v povodí Amuru teplo, ale zima je tam hrozná. Průměrné lednové teploty se pohybují okolo –20°C. Klima se výrazněji nemění ani na východ od Komsomolska a na pobřeží. Jen tam přibývá srážek a zima je o něco mírnější. Ostrov Sachalin je znám svou drsnou přírodou a místy bujnou vegetací. Rostliny podobné našemu lopuchu tam dorůstají gigantických rozměrů, ale nám se je spatřit nepodařilo. Řekl bych, že rostlinstvo se tam soustředí hlavně do oblastí, kde jsou termální prameny.

Čím se živí většina místních obyvatel?

To je otázka mnohdy otevřená ještě i pro mě. Obrovské množství lidí ale stále živí železnice, to ona je největší zaměstnavatel. V každém vagónu jsou dvě průvodčí a vlak má 15 – 20 vagónů. Velké množství lidí pak také pracuje na údržbě železnice. Co je důležité, je také těžba dřeva a nerostných surovin. V pohoří Kodar se dříve ve velkém těžil uran. Dokonce první jaderná bomba sestrojená na území Sovětského svazu byla právě z tamního uranu. Významná jsou také naleziště uhlí a ropy. V Komsomolsku je velká továrna na letadla, takže i strojírenství se v téhle oblasti daří. Část lidí pracuje také v zemědělství. Když člověk přijíždí k větším městům, tak se v jejich okolí nachází rozsáhlé skleníky, neboť oblast je seizmicky aktivní a všude, kde to jde, se využívá geotermální energie. Důležitý je také rybolov, obchod a služby, nicméně stále platí, že nikdo nikam nespěchá a životní tempo je velmi poklidné.

Jsou tamní lidé stále tak pověstně pohostinní?

Když jsme dorazili k Severomujskému tunelu, chtěli jsme se mu vyhnout a objet ho tzv. starým obchvatem. Seznámili jsme se tam s nějakým pánem a zjišťovali, kde by bylo možné postavit stan. On nám hned vysvětlil, že se tu dost pije a místní by nás mohli obtěžovat na motorkách. Odvedl nás do školy, kde jsme mohli spolu s ním přespat. Dozvěděli jsme se, že je to guvernér celé oblasti, kterou se svým pomocníkem objíždí, a v následujícím čase nám vyprávěl, jak kdysi před lety stavěl Severomujský tunel. Všechno bylo bez problémů, dokud jsem se nezeptal na to, kolik tam bylo mrtvých. Kamarádi mi to pak popisovali následovně: „Zatvářil se tak, že jsme se lekli, že budeme spát venku na dešti.“ Opravdu bylo vidět, jak se ho to dotklo a jak moc o tom nechce mluvit. Nakonec to odbyl v tom duchu, že se to nedá spočítat, protože celou řadu zranění si způsobili lidé sami nedodržováním pravidel bezpečnosti a pitím vodky. Zajímavé bylo také jeho vlastenectví. Když nám ukazoval obyčejnou panelákovou budovu školy, která připomínala kasárna, mluvil o ní s nepochopitelnou úctou a hrdostí. Dokonce tvrdil, jak se škola za posledních deset let výrazně zlepšila! O nějaký den později nás zase nějaký pan „chytrý,“ předák dělníků ze stavby, začal poučovat o tom, že tunely na tomhle obchvatu se nesmí fotit, a hrozil mi s partičkou kumpánů, že mi fotoaparát zabaví. Večer jsme pokračovali jiným vlakem a průvodčí mi otevřela dveře vagónu a ukazovala, jak se mám zapřít nohama, abych mohl fotit za jízdy a nevypadl. Celou dobu mi pak dávala tipy na to, co fotografovat. Prostě lidé jsou tam různí a mnohdy velmi originální.

Odkud přišli součastní obyvatelé východní Sibiře?

Pokud se budeme bavit o celé dráze, tak tam nelze jednoznačně vymezit převahu nějaké národnosti, protože komsomolci, kteří železnici stavěli, přicházeli ze všech koutů Sovětského svazu. Města jsou tam mladá, neboť vznikala v sedm-desátých a osmdesátých letech a mladé je také dnešní obyvatelstvo, na kterém je vidět, jak krásně se namíchalo. Jak to přesně říct, jsou tam krásní lidé, tedy hlavně děvčata!

Jak si představit tamní města? Podle období vzniku se mi vybavují paneláková sídliště.

Na severu je to skutečně „panelákov.“ Tam taky před čtyřiceti lety ještě nic nebylo. Zajímavější jsou jen některá města s dlouhodobější historií nebo menší dřevěné vesnice. Historii tamních měst ale psalo prakticky jen dvacáté století!

Myslíš si, že železnice je stále tou životadárnou tepnou Sibiře?

Transsibiřská magistrála vedoucí z Moskvy do Vladivostoku má dnes obrovský význam. Já bych řekl, že dokonce čím dál tím větší. Po celé délce přes 9000 km je dvoukolejná a slouží dnes jak k dopravě místních lidí, pro které je letecká přeprava drahá, tak především k přepravě zboží. Ruské železnice jsou na tom velmi dobře, protože se využívají k přepravě výrobků z Číny a Japonska. Především transport do skandinávských zemí a Evropy je dnes pro námořní dopravu problém, a tak je poměrně bezpečná železnice jednoduchou alternativou.

Sibiř je bohužel nechvalně známá také minimální až žalostnou ochranou životního prostředí. Mění se v tomto ohledu něco?

V tomto ohledu se nemění vůbec nic. Na Bajkale se sice stále dá pít voda přímo z jezera, ale turismus mnoho míst ničí. Ruský turista si jede dovolenou na Bajkal náležitě užít. S sebou si kromě velkého auta bere také motorovou pilu, člun a sporák a uklidit po sobě odpadky ho ani nenapadne. Bajkal má štěstí, že kromě celulózky na jihu ho nemá až tak co znečišťovat, ale v okolí tratě už je vidět spoustu nepořádku. Na Kamčatce jsem se dostal na stavbu hydrotermální elektrárny, o které Rusové tvrdili, že je ekologická. Možná, že v ní bude jednou ekologická ta výroba, ale to, co jsem viděl na stavbě, s jejich záměrem nemělo nic společného! Všechna jezírka a půda v okolí byla znečištěná ropnými látkami. Okolo se povalovaly tuny znehodnoceného rezavého materiálu. Fakt šílený pohled, bohužel v Rusku nijak výjimečný. Lidé tam mají vůbec vztah k ostatním tvorům a prostředí posunutý. Na Sachalinu se na mnoha místech pytlačí lososi pouze kvůli kaviáru. Jsou to doslova jatka. Z ryb se vyvrhnou jikry a zbytek se vyhodí do lesa. O maso tu nikdo nestojí.

Jak si v tomto ohledu stojí řeka Amur, na které se před pár lety odehrála gigantická ekologická katastrofa?

Pokud Amur porovnáváme s čínskými řekami, tak na tom bude určitě lépe. Je to hraniční řeka a průmysl se v téhle oblasti zas až tak překotně nerozvíjí. Před necelými třemi lety ho skutečně znečistila havárie v čínské chemičce, ale dnes už se zdá, že do Amuru se život vrátil a rybolov je zase v plném proudu.

Objevil jsi při letošní cestě nějakou gurmánskou novinku?

Já mám obecně ruskou kuchyni rád. Dokonce bych řekl, že tam sním všechno. Mám osvědčené recepty, ke kterým se vracím i doma. Samozřejmě třeba typické šašliky nebo plov, což je obdoba našeho rizota. Používá se však skopové maso a jiné koření. Hrozně rád mám lagman, který připomíná špagety s pikantní masovou omáčkou. Nic zvláštního mě tam ale nepřekvapilo.

Gulagy jsou pro Sibiř stále citlivým tématem. Už jsi mluvil o tom, že tě tohle téma také láká. Znamená to, že příští cesta povede na sever k deltě Obu?

Plánů je velké množství. Co se týče gulagů, tak mám vyhlídnutých několik oblastí. Nejvíce jich bylo hlavně v okolí Magadanu na pobřeží Ochotského moře. Ale rád bych zavítal i do města Vorkuta, kde byla do oblasti gulagů speciálně postavena železnice s označením 501 a 503. To je právě v oblasti delty řeky Ob. Pokud vynecháme gulagy, tak mě moc láká Plato Putorana, Čukotka, neviděl jsem ještě Ural. Oblastí, kam se stojí za to kouknout, je tam velké množství.

František Teichmann http://www.lanskroun.eu/…8/200822.pdf



Vyhledávání

Nejbližší seminář

Pečky 25.10.2017

Transsibiřská magistrála Transsibiřská magistrála je hlavní dopravní tepnou Ruska a zároveň to je nejlepší způsob, jak se seznámit s Ruskem, pochopit …